Článek

Chlapi se s tím perou sami

4. prosince 2007 | Daniela Kramulová, Psychologie dnes, 7.11.2007 | Ostatní

Od chvíle, kdy jsem začal mít zdravotní problémy, to šlo ráz na ráz, neměl jsem čas dlouze přemýšlet. Pořádně se mnou zamávalo, až když jsem se dozvěděl, že půjdu do plného invalidního důchodu. Většinu života jsem pracoval jako vedoucí prodejny potravin, byl jsem zvyklý být pořád mezi lidmi. Co teď?

Do toho onemocněla rakovinou i manželka. Seděl jsem doma, leccos se mi honilo hlavou. A pak jsem jednou v ústecké nemocnici, kde se žena léčila, objevil letáček Ligy proti rakovině. V Praze, kde jsem se léčil já, jsem žádnou podobnou informaci nedostal. Zatelefonoval jsem na pražskou centrálu a domluvil se, že založím místní sdružení u nás ve Štětí. Existujeme rok, je nás devatenáct, já jsem jediný muž. Ženy jsou v pacientských organizacích rozhodně aktivnější, mužům se většinou do sdružování moc nechce. Každý se s tím spíš snaží nějak poprat a vyrovnat sám, o problémech moc nemluví. Víte, se zdravými se o té nemoci ani mluvit nedá, nerozumějí vám. Sám nakonec vidím, že setkávání lidí s podobnými problémy pomáhá. Získáme i spoustu užitečných informací, například o rekondičních pobytech, na která jako sdružení můžeme získat sponzorské příspěvky. Zrovna se čtyři naše členky vrátily z desetidenního pobytu v Janských Lázních, za rok prý určitě pojedou zase. Měly k dispozici lékaře, psycholožku, rehabilitační pracovnici. Velkou starostí lidí, kteří prodělali rakovinou, zvlášť těch starších nad padesát, je, když dostanou invalidní důchod třeba jen na rok nebo na dva - jako teď moje žena. Ať už ho mají napořád! Takhle se hrozně stresují, co řekne komise příští rok. Co když jim důchod vezmou? Kde budou v tom věku hledat práci? Ta nemoc je sama o sobě na psychiku dost náročná, proč lidem ještě přidělávat další starosti?

S alternativou se setká prakticky každý
Operace, chemoterapie, ozařování - nebo alternativní postup? Tohle dilema jsem řešila, stejně jako řada dalších onkologických pacientů. Dnes již není problém si na internetu najít odborné informace o úskalích léčby a procentech úspěšnosti a často, aniž by nemocný chtěl, se najde někdo, kdo doporučuje hned několik zaručeně dobrých metod či léčitelů. Řekla bych, že to hlavní, co nám pak komplikuje život i léčbu, je „válka nervů“. Mně se to stalo v 36 letech a prognóza nebyla příliš nadějná. Intuitivně jsem věděla, že je důležité ubránit se zoufalému přebíhání mezi různými metodami, lékaři a léčiteli. Díky okamžité možnosti pohovoru s psychoterapeutem jsem se velmi rychle rohodla: nemoc jsem vzala jako šanci na „nový život“ a v tu chvíli jsem neřešila, jak bude dlouhý. Přesto jsem se nevyhnula stejným zkušenostem jako řada dalších pacientů: onkologové nechtějí o jiném typu léčby nebo jejích doplňcích ani slyšet a většinou reagují dost podrážděně. Pacient se pak cítí jako žáček v první třídě a bojí se na cokoli zeptat, aby si lékaře nerozzlobil. Stalo se mi však také, že mi někteří „alternativci“ hrozili tím, že mě klasická léčba zaručeně zabije. Řekla bych, že ani jedni, ani druzí si neuvědomují, jakému tlaku jsou kvůli tomu nemocní i jejich blízcí vystaveni. Je složité hledat cestu, když nás žene strach. Někdy paralyzuje, jindy žene k bezhlavé horečnaté činnosti. To, co všichni hledáme, je naděje, ale té je v této oblasti žalostně málo. Setkala jsem se s řadou báječných lidí na obou stranách, ale také s těmi, kdo svůj vlastní strach formulují do výhrůžek. Na onkologii chybí prostor a čas na to, aby nemocný mohl svou diagnózu „zažít“, informace, které by nám pomohly se v dosud bohužel oboustranně nepřátelském prostředí orientovat. Jsem moc ráda, že se v poslední době stále více objevuje názor i v odborných kruzích, že psychická stránka je velmi důležitou součástí uzdravení, je to také moje zkušenost. Ve většině onkologických ordinací dosud není možnost kontaktovat psychoterapeuta, psychiatra a psychologa, který se zaměřuje na tuto problematiku. Možná chybí prostředky, možná slovo rakovina stále iracionálně děsí, možná jsou na překážku „stavovské bariéry“, kdo ví. Jenže nemocní potřebují řešit problémy, proti nimž jsou všechny tyto důvody směšné. Naštěstí se mezi všemi zmiňovanými tábory objevují rozumní lidé, kteří říkají, že je načase se domluvit a ulehčit tak život nemocným i jejich rodinám.

Vážnou nemoc jsem před nikým netajila
Diagnózu jsem se dozvídala postupně a moji blízcí prožívali všechny peripetie se mnou. Všechno začalo domněnkou, že mě asi trápí žlučník, což jsem sdělila své matce skoro potěšeně, protože tohle je naše rodinná tradice. I můj praktický lékař mě žertem uvítal v komunitě žlučníkářů, příznaky byly totiž úplně jasné. Sonograf a počítačová tomografie ale odhalily něco jiného a hrozivějšího: nádorovité útvary na slinivce, slezině i okolo nich. Lékaři mě pobízeli ke spěšnému absolvování dalších vyšetření. Vzhledem k tomu, že o pět let dřív můj otec zemřel na rakovinu slinivky, vypadala právě tahle diagnóza docela pravděpodobně. Na internetu jsem si našla, že je to nemoc prakticky s úplnou jistotou smrtelná, zvlášť pokud by byla v tak pokročilém stádiu. Nic z těchto domněnek jsem netajila matce, příteli ani svým dvěma dospělým synům. Jaké jsem v té chvíli měla emoce? Byla jsem apatická, protože mi už bylo docela hodně špatně a slabo, a říkala jsem si, že až umřu, bude mi stejně všechno jedno, takže vlastně o nic nejde. A cítila jsem svým způsobem vděk, že mé děti jsou už soběstačné. Kdyby byly mladší, všechno by to jistě bylo mnohem srdceryvnější. Moji blízcí přijímali mé zprávy stoicky, matka se mě snažila utěšovat tím, že mému otci (který se dožil 78 let) našli v padesáti letech nějaké cysty, které také nejdřív pokládali za rakovinu. Můj přítel argumentoval, že diagnózu pořád ještě neznám. Převzal za mě ale veškeré domácí práce i péči o naše dvě kočky. Moji synové na mě byli hrozně hodní, vozili mě na nejrůznější vyšetření a chovali se nezlomně optimisticky. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych jim (ani komukoli ze svých přátel a známých) měla tajit pravý stav věcí. Proč taky? Buďto stejně brzy umřu, a pak by nějaké chození kolem horké kaše ničemu nepomohlo, nebo bude konečná diagnóza milosrdnější, nějak se z toho dostanu a všem se nám uleví. Po několika týdnech nejistoty se ukázalo, že mám léčitelnou formu lymfomu, a hned první dávka chemoterapie mě zbavila velké části potíží. Od té chvíle jsem věřila, že se můj stav bude už jen zlepšovat, a lidé z mého nejbližšího okolí také nedávali najevo žádné pochybnosti. Ty jsem vyciťovala spíš u některých vzdálenějších známých, kteří jako by byli občas překvapení, když mě potkali v nějaké docela všední životní situaci, třeba jak už zase pracuju, jako by se nechumelilo. Nevím, čím to je, ale ani v jiných životních situacích nejsem schopná věci zaobalovat, říkat je nepřímo, s úzkostlivými ohledy, nebo před někým tajit něco, nač bychom v hovoru pořád naráželi a já bych to musela nějak rafinovaně obcházet. Nevěřím na horoskopy, ale v tomhle až podivuhodně vychází moje charakteristika Střelce: Střelci totiž nejsou schopni být taktní a v životě si počínají s odpornou přímočarostí.

Přečtěte si: A. J. Barsky, E. C. Deans, Jak lépe žít se zdravotními problémy
Trpíte přetrvávajícími bolestmi nebo jinými zdravotními chronickými obtížemi? Autoři na základě 20leté klinické praxe a vědeckých výzkumů předkládají šestitýdenní ozdravný program ke zmírnění symptomů chronických onemocnění, který zahrnuje řadu příkladů, technik a cvičení.
brož., 198 s., 249 Kč

 

 

Karma: 735 palců. Dát palec!

Vytisknout

RSS kanál komentářů tohoto článku

Komentáře » přidat

[1] MCPD certification, mail, www, 6. května 2013 | 11:49

As a result, the companies can have trust on your skills and abilities because MCPD certification is a very reliable one.


[2] Replicas de relojes, mail, www, 29. dubna 2014 | 05:25

Mladí muži by podle lékařů měli pozorněji sledovat svá varlata. Na rozdíl od rakoviny prostaty totiž mají jen malé povědomí o možnosti rakoviny varlat, která většinou postihuje jinak zcela zdravé jedince.


Přidat komentář:

Prosím napiš BUMBARISPARIS do tohoto pole: