Když chybí slova

13. května 2007 | honza@bumbarisparis.org | Ostatní

Jsou chvíle, kdy člověk neví, jak má na danou situaci zareagovat, co říct, napsat. Někdy tyto situace končí tichem, jindy výčitky, "že jsem radši nemlčel". Je to lidská přirozenost proto není za co se stydět. Obé je lidské a z mého pohledu tudíž oboje správné.

Na jaře roku 2006 jsem absolvoval první cyklus chemoterapie. Slovo rakovina jsem se naučil říkat poměrně rychle. V průběhu léčby se to naučili i nejbližší kolem mě. Po ukončení léčby se mě  s odstupem času mě začali ptát, jestli reagovali na mojí diagnózu adekvátně. Každému jsem řekl, že je jedno, jak reagovali, hlavně že reagovali! Pro mnohé z nich včetně mě to bylo skrze první "přímé" setkání s rakovinou.

Každý jsme originál, proto prosím berte mé postřehy jako subjektivní pohled pouze mojí a mojí optikou. Mě osobně bylo jedno, jak kdo na mou diagnózu zareagoval, nesměl v tom být ale patos a prázdná slova. Lidé mnohdy až přehnaně přemýšlejí, co mají říct, dokonale tady funguje sebekontrola, takže kombinují, předvídají za druhé apod. Od dětí se máme co učit. Davají přímé otázky a nic jiného, než přímé a jasné odpovědi neberou :=).

To bude dobrý
Slovní spojení typu "to bude dobrý" nebo "to zvládneš" nebyla ta, která patřila v oné době k mým nejoblíbenějším. Když máte diagnózu nádorového onemocnění, udělali by jste vše pro to, aby jste z toho byly co nejdřív a hlavně napořád venku. V tomto případě ale bohužel nezáleží jen na vás. Diagnóza není pokaždé příznivá natolik, kolik bychom si sami moc přály. Rovněž na otázky typu "Jak to zvládáš", "Jak se cejtíš", neadresované na konkrétní "akci" - chemoterapie, vyšetření CT apod. bylo velmi těžké odpovědět. Mám napsat, je mi dobře, hrát si na hrdinu a přitom zvracim nebo napsat je mi blbě - neudělat tak adresátovi radost a v zápětí čekat na "litovací" SMS, která ještě podtrhne mou situaci?

Nejsi v tom sám
Léčba nádorového onemocnění se nepočítá na dny, týdny ale na měsíce až roky. U každého přijdou během léčby chvíle, kdy se propadá dolů a dolů do stavů pekelných. Zprávy, které mě dokázaly povzbudit a nasměřovat opět směrem nahoru patřily ty nejstručnější, ze kterých ale bylo cítit, že je adresát s vámi - ví, nebo alespoň tuší, jak vám je, nejste mu lhostejní. Kdýž je moje Kája mrzutá (tříletá dcerka), ze všeho nejlíp zabírá obejmutí bezeslov. Oba víme, že není nejlíp, v danou chvíli s tím ani jeden z nás nemůže nic udělat, ale jsme v tom oba a né Kája sama. Sdílená bolest je poloviční bolest. Obejmutí na dálku formou SMS pro mě byly zprávy typu "jsem s tebou" nebo "myslim na tebe". Nebyla v nich žádný patos, žádná přehnaná  poselství, naděje, ale "pouze" informace, že v tom boji nejsem sám. Cejtil jsem se, jako kdyby mě dotyčný objal. A to jsem potřeboval nejvíc. Když totiž procházíte léšbou, nevypadáte mnohdy nejlíp a za každý upřímný fyzický kontakt jste vděční.

Návod, jak nejlépe zareagovat a komunikovat s někým, komu nádorové onemocnění vám nedám. Za sebe můžu ale prohlásit, že mi byl nejbližěí styl komunikace ze které bylo cítit, že jsem u daného člověka pořád tím, kým jsem byl před diagnózou a že se mnou nemluví jako s bytostí, která se nachází před vstupem do šernošerného lesa ze kterého nelze najít cestu zpět.

Karma: 338 palců. Dát palec!

Vytisknout