Měl váš partner rakovinu? Jděte se léčit!
29. května 2007 | | Ostatní
Nová studie ukázala, že manželé a manželky těch, kteří přežili rakovinu, podléhají stejnému stresu jako nemocní. Jenže se svými depresemi a úzkostmi jich jde za psychologem mnohem menší počet než nemocných.
Studie floridské univerzity ukázala, že zatímco klinickou depresí trpí obě poloviny páru téměř stejně často (nemocní v 22%, partneři v 20%), k odborníkovi jich zajde podstatně méně - 58% nemocných oproti 34% zdravých.
Vědci takto zkoumali sedmileté soužití s nemocí na 177 párech, jejichž součástí byl vždy pacient po transplantaci kostní dřeně.
Rada: Jeko partner nemocného nesete ohromné břímě strachu a nejistoty. Nestyďte se i vy říci o pomoc psychologa nebo psychiatra.
Karma: 480 palců. Děkujeme, tomuto článku jsi už dal(a) palec.
Vytisknout
[
1]
eliza,
www, 17. června 2007 | 23:48
Je na tom kus pravdy. Dcera se poprvé dozvěděla svůj verdikt právě před pěti lety. Letošní kontrolní vyšetření : znělo velmi uspokojivě, přijdtě opět na kontrolu až za tři roky. Zato já mám kožní a psychické problémy dotěď.
[
2]
Thomas,
mail, 5. července 2007 | 18:12
Taky to mám za sebou. Problém je v tom , že se to pořád točí dokolečka v hlavě. Někdy víc, někdy méně.Já to řeším po svém. Budu si kupovat motorku pro relaxaci. Tam musíte myslet jenom na jízdu. Manželka mi také , za ten rok co jsem se léčil zestárla, ale je to můj poklad.Snad si mi to nevrátí.Moc síly všem.
[
3]
Mirka,
mail, 10. srpna 2007 | 14:47
Asi jedna z nejhorších variant je,když onemocní rakovinou vaše dítě,nevíte jak mu pomoct,díváte se jak trpí.Hrozně,hrozně to bolí...Když přežije první chemoterapii,katetrovou sepsi,komplikace s léky,mozkovou příhodu,několik termokoagulací,transplantaci jater.Snažíte se být stateční - vždyť vaše dítě taky je,ale někdy to prostě nejde,tělo vypoví službu,dostaví se strašná únava,nevíte jak dál...Antidepresiva vám nesedí,po tlumících lécích jste jak šípková Růženka a máte ještě partnera a další děti...Odborná pomoc ze strany psychologa není to pravé ořechové - nemůžete "o tom" mluvit,protože když to vyslovíte,uvědomíte si realitu a pláč není očistný,ale zase vás táhne dolů...A takto trpíte pět let.Teď je to lepší.Ale na jak dlouho.Máme pět let útrap za sebou...Jak to budu zvládat dál?
[
4]
ivana,
mail, 31. října 2007 | 16:58
Mirečko , obdivuji Tě!Jak jsi to tak dlouho vydržela psychicky!Opravdu péče o dítě onkologicky nemocné je psychicky velmi a velmi náročné!Už při zdělení diagnózy má člověk pocit, že se asi zhroutí!Ale nezhroutí najednou to nejde!Musí sebrat všechny zbytky sil a jít bojovat s nepřízní osudu za Své dítě!Chemo, operace, komplikace,transfůze, sepse,zase chemo, neutropenie ,další operace ,nové léky, nové naděje, chemo a zase nové komplikace a opět operace,ozářky a to je stále dokola.Jak dlouho to může člověk vydržet?Najednou jedete na doraz,na 200% ,vždyť to Vaše dítě Vás tolik potřebuje vedle sebe!Musíte mu dodávat odvahu, musí cítit Vaši podporu ,aby samo mohlo bojovat a vybojovat tento boj!Každý Vás obdivuje, ale netuší co se děje ve Vašem nitru.Tu beznaděj, ten strach co Vás ničí.Teď jsme to zvládli,snad to máme za sebou!Hurá!Teď se můžete radovat ,ale co když se to znovu vrátí,(obavy jsou stále, nikdy se jich už nezbavím), budu mít dále sílu být oporou Svému dítěti?
