Rakovina z pohledu dospívající holky

19. června 2007 | | Příběhy

Když se za Vámi poprvé zavřou ty dveře a poprvé se ocitnete na oddělení, oddělení onkologie, ani nevíte, co to slovo znamená. Tak akorát víte, že rakovina je smrtelná nemoc, ale kolik z vás si ji spojilo s onkologi? Jo pamatuji si, jak jsem přišla poprvé na onko a ptala jsem se mámy "Co znamená onkologie"?

Vůbec jsem to slovo neznala a vůbec netušila, že za tím slovem, slovem tak zvláštním a mě neznámým se skrývá tolik hrůzy a rakovina. A tak je to u všech… Všichni jen ví, že je to smrtelná nemoc, ale neví, co obnáší její léčení a kolikrát si někteří i myslí, že na rakovinu musí každý umřít. Většina dětí (dospívajících), co jsem si tak všimla, když přišli na onkologii nevěděli, co to slovo je. Co se tu vlastně léčí a co tu dělají. Jak už jsem psala ani já jsem nebyla výjimka. 

Začátek izolace
Potom vám to začne zhoubný nádor potvrdí a vy se ocitnete v jiném světě, v jiné dimenzi.
Vrací se vzpomínky, jak ještě před týdnem jste byli s kámoši na koupáku, jak jste před měsícem byli u moře, nebo na diskotéce, jak jste blbli s kamarády, jak jste chodili do školy, jak jste byli na školním výletě, jak zrovna v tuto chvíli jely kámošky do města, na který jste byli domluvený. Jak to bylo všechno super a najednou si připadáte tak daleko od nich. Chtějí si vás tu nechat a vám se tak nechce!! Dyť za týden jste měli domluvený koncert s kámoši. Po mém ortelu – zhoubný nádor – pro mě jako holku /parádnici:o)/ byla nejhorší ztráta vlasů. Měla jsem vcelku dlouhý vlasy a nejhorší byla ta vidina toho, že spadnou, že je ztratím. Bylo to určitě proto, že jsem nevěděla, co mě čeká a že to může být všechno ještě horší. Po první chemce jsem si kontrolovala vlasy pořád. Když jsem někde našla vlas už jsem začala vyšilovat, že mi padají, že už je to tady. To čeho jsem se tak bála. Dneska se za to, že jsem brečela kvůli vlasům stydím:-))

Pár chemek v sobě, maíj přijít kamarádi
Chemoterapie – tak nenáviděné slovo, snažila jsem se a zkoušela ji brát jako něco co mi pomůže, co mi zachrání život, ale nešlo to. Pořád jsem v ní viděla jen to špatné, jak mi bylo špatně, jak mi ubližovala. Máte pár chemek v sobě a přijdou za vámi kámošky. S šátkem vás ještě neviděly /dřív jste nebyli schopní se s někým setkat/ a vy z toho máte strach. Strach z toho co řeknou, až vás uvidí v tomhle stavu. Dyť vás znali
jako srandistu, pobíhajícího venku, jezdícího s nima na kole, blbnoucího na brusláku a přijdou do pokoje kde sedí jen holka se smutkem v očích, s šátkem na hlavě, plná nadějí v uzdravení a bojující proti nemoci, která je na ní vidět. Vejdou, snaží se nedát na sobě znát překvapení, ale stejně to malé zaražení je na nich vidět. Stejně jsou skvělý.
Měla jsem radost.

_{Chemoterapie? Koktejl, který bych nikomu nepřála}

Začínáte se zotavovat, co teď?
Po nějakém čase hnusných věcí a samých trápení se zdá, že se váš zdravotní stav začíná obracet k lepšímu. Jde to sice po velice malých krůčcích, ale jde. Postupně se začínají vracet i některé chuťě. Vzdát se v této fázi? Nepříchází v úvahu! Přípravy na příjmačky. Taky začíná v hlavě vířit myšlenka jít navštívit spolužáky od kterých jste celý rok odloučení. Vidíváte jen pár z nich, kteří mají tu odvahu přijít. Najdete i vy potřebnou odvahu jít do tý třídy mezi 28 lidí, který znáte devátým rokem? Já jsem nešla. Nechtěla jsem vidět tu lítost všech nad tím, co ze mě zůstalo (jen dočasně samozřejmě). Nechtěla jsem vidět lítost nad tím, co já se snažím zvládnout! Ale všichni mě podporovali aspoň na dálku. Za to jsem ráda.

Konec léčby, návrat do normálního života
Je tu tolik vytoužený konec. Konec léčby, konec trápení, konec chemoterapií, konec zvracení, prostě konec všeho hroznýho! Izolace končí. Vlasy začínají růst. Chutě se začínají vracet. Jen je tu strach. Strach z lidí. Z toho, jak na vás budou reagovat. Když bydlíte v malém městě, tak se to roznese. Jdete po ulici a lidi trapně koukaj, je to fakt ujetý. Jsem třeba přijela a šla jsem po schodech k baráku a sousedi, co seděli na lavičce se na mě otočili a koukali na mě, obadva, nikdo ani nepozdravil, ale koukali. Komická situace :-D. Potom se ale nad to člověk naučí povznést a je to v pohodě (asi to ani nikomu z vás problémy nedělalo, ale píšu za sebe, jak to bylo u mě). Nejvíc zabírá vykulit oči a koukat taky:o)

Po dlouhé době vidíte kamarády
Když už jsem byla oukej, rozhodla jsem se s kámoškou jít navštívit dva spolužáky. Sice jsem měla zatím šátek, ale už sem vypadala normálnějc:) Jaké bylo jejich překvápko, když otevřeli dveře. No tyo ten pohled mám pořád před očima, ale myslím, že byli rádi a hlavně vůbec nečekali, že přijdu. Tak jsme pokecali a tak bylo to fajn být mimo nemocnici, povídat si s lidma, co jsem s nima trávila každý školní den po dobu osmi let. Nepopsatelný. Tak to začalo. Postupně jsem se začala začleňovat zpátky. Setkávala s lidmi s kterýma jsem předtím trávila tolik času. Je to zvláštní pocit vám povím, když jste tak dlouho izolovaní a najednou můžete jít svobodně ven. Nemáte v sobě žádný hadičky a cítíte se líp.

A konečně škola
Jo čeká vás nástup do školy. Chce se vám i nechce. Hlavně máte strach z nového kolektivu, protože vy jste už ze všeho vypadli. Ze začátku to bylo těžký, protože jsem se nedokázala s těma lidmi bavit o ničem jiném než léčba, chema, co s vámi bylo. Je to hrozný ale je to tak. Jediný vaše zážitky jsou z nemocnice tak o čem byste si s nimi chtěli povídat? Zatímco oni začali chodit na diskotéky, jezdili na výlety, trajdali po venku,
po nákupech, tak vy jste žili svůj život v nemocnici. Pořád o tom samým, chema – je mi blbě – zotavuju se – zas chema. Ale to se časem poddá, jen co se začleníte trošku víc.
Na druhou stranu když začnete chodit do školy, jsou tu míň i deprese z toho, co se stalo. Nemáte už čas přemýšlet nad tím proč ono, proč to. A to je na nástupu do školy nejlepší. Potom na vás dolehne takové já tomu říkám "toulavé boty". Ze začátku jste totiž rádi, že jste po léčbě doma (pokud v nemocnici trávíte tolik času, jako jsem trávila i já), ale po tak dvou měsících už mě to štvalo. Nebavilo mě sedět furt doma, tak jsem začala trajdat taky:))

No a potom si už jen užívejte toho, od čeho jste si připadali tak vzdálení!

Vždyť život je táááááááááák krásný:o)

Karma: 1085 palců. Dát palec!

Vytisknout