Žijte naplno

29. května 2007 | | Příběhy

Schválně, kolik z vás se někdy zamyslelo nad rčením: „Užívej si každý svůj den, jako by byl tvůj poslední?“ Asi moc ne, co? Kolik lidí má tohle rčení za svoje motto, ale málokdo si uvědomuje, jak je pravdivé a jak je život pomíjivý. Jak snadno se může stát, že budete muset o svůj život bojovat. Teprve potom si uvědomíte, že na tom rčení něco je.

Byla jsem normální holka s „velkými“ pubertálními problémy. Jednou jsem na internetu narazila na zpověď dívčiny, která jako dítě prodělala rakovinu. Když se jí tato nemoc v dospělosti vrátila, měla už jistotu, že se z ní nedostane. Ten příběh mě tehdy velmi vzal a tu holku jsem velice obdivovala. Když jsme ve škole dostali zadané volné téma slohovky, psala jsem o té holce, protože jsem její příběh měla hodně zafixovaný a nemohla jsem ho dostat z hlavy. No, a pak se to stalo…

Můj ortel zněl zhoubný nádor kolene, čeká tě chemoterapie. Měla jsem tehdy velký strach, ale pořád jsem si nějak nespojovala slovo NÁDOR se slovem RAKOVINA a taky jsem nevěděla, co to obnáší, jak mi bude po chemoterapii a jak to dopadne. Začala jsem teda svůj „nový život,“ který se točil kolem nemocnic. Před každým blokem chemoterapie jsem vždycky měla mít pauzu 3 týdny a těšila se: „Jo nádherný tři týdny doma, pak si sem přijedu a budu vyléčená.“ Jenže skutečnost byla jiná. Místo tří týdnů doma jsem byla tři týdny v nemocnici se strašnou spoustou problémů. Po druhém bloku jsem málem vykrvácela (ztratila jsem dva litry krve), bylo to tak tak a po čtvrtém jsem na tom byla tak blbě, že už se mi další báli dát. Bylo to zrovna před Vánoci. Když mě tehdy pustili domů, bylo to něco… Do té chvíle jsem byla doma tak 6 dnů za 4 měsíce. V té době jsem věděla, že mě čeká šest bloků chemoterapie a operace – štěp v koleně nebo vyměněný kloub.

Po Vánocích jsem se teda dostavila do nemocnice na PET plná zvědavosti, co pro mě teda vymyslí. Ovšem přišli s věcí, s kterou jsem nepočítala, nad kterou jsem ani nepřemýšlela, která mě prostě ani ve snu nenapadla. Velmi silné chemoterapie, které jsem absolvovala, mi nezabraly a já měla jedinou možnost - nechat si vzít nohu. Už když mi to říkali, jsem věděla, že si ji vzít nechám. Že chci žít, že v 15 přece nemůžu odejít a nechat tu všechny samotný. A tak se stalo.

Před zákrokem jsem hodně brečela, ale po probuzení z narkózy mi slzy tak nějak vyschly. Hrozný stavy ze ztráty nohy mě pronásledovaly celý půl rok, ale zvládla jsem to… Dostala jsem ještě 8 chemek, takových pojistných, pro případ, že by se náhodou nějaká buňka chtěla zbláznit, a pak jsem úspěšně zakončila léčbu. Můj stav se začal zlepšovat, začala jsem přibírat (v léčbě jsem vážila 29 kg, říkáte si – to jde?? Jo, jde to!) a učit se znova chodit. Dostala jsem se na školu a v září nastoupila.

Ještě bych chtěla napsat, jak hodně důležití jsou v takových chvílích přátelé. Vážím si toho, že mě nezklamali a děkuju všem, kteří za mnou aspoň jednou přišli, i těm, kteří mi psali ať už na mobil nebo na icq. Je skvělé mít někoho, komu se dá věřit a s kým se dá popovídat. I když mi bylo hodně špatně, chodily mi smsky a já neodpovídala, dodávalo mi to hodně síly.

No a jedna rada na závěr. Když jste v léčení a jste na tom hodně špatně, když už ani vy sami si nedáváte šance, snažte se. Ne kvůli sobě, ale kvůli své rodině - tohle mi řekla jedna sestřička, když jsem na tom byla hodně špatně.

Teď když se na to dívám zpětně, tak se mi tomu ani nechce věřit. Já že byla někdy nemocná?
Všichni mi říkají, že mě nechápou. Jak můžu mít pořád tak dobrou náladu? Jenže upřímně, proč se na svět mračit, rozčilovat se kvůli blbostem, když se člověk vyhrabe z takové nemoci? I když nepopírám , že bych někdy všechno vyměnila za to, aby mohlo být všechno jako dřív, aby se nic z toho nestalo. Ale čas nejde vrátit a tohle je minulost, která mě sice bude pořád provázet, ale to nejhorší už je pryč. Je čas dívat se dopředu. Mít plány a chtít něco dokázat a hlavně znova a tentokrát pořádně ŽÍT.

Karma: 768 palců. Dát palec!

Vytisknout