| Autor |
Odpovědi diskuse na téma: Paruka? Klobouk? Čepice? |
|
Tomáš
Člen
|
# Zasláno: 6. srpna 2007 23:35 | Odpovědět
Ahoj,
jak se kdo stavíte k tomu, že vám slezly vlasy?
berete to tak, jak to je, nebo se snažíte maskovat za paruky, čepice, klobouky? nebo to jako maskování neberete, ale čapku stejně na hlavě nosíte?
Pojďte to trochu rozjet a pobavit se o tom, proč to chápete a cítíte právě tak nebo jinak :)
|
|
Martinka
|
# Zasláno: 7. srpna 2007 11:51 | Odpovědět
Ahoj.
Když mi slezly vlasy tak jsem nejdříve chtěla paruku ale když jsem byla v nemocnici mezi děckama co maj stejně jako já, hlavu holou jako koleno, tak mi to ani nepřišlo že nemám vlasy. Od rodiny,kámošů a známých jsem dostalo plno různých šátku, které jsem nosila jen když jsem se šla podívat do školy nebo když jsem šla například do města. Kámošky mě stejnak viděli s holou hlavou a braly to, že je to normální. Takže jsem se bez paruky obešla ;-)
|
|
Lucka
|
# Zasláno: 23. srpna 2007 02:36 | Odpovědět
Ahoj když mi vypadaly vlasy a já zůstala s holou hlavičkou tak jsem to neřešila chodila jsem jen tak jen do školy když jsem se šla podívat jsem si brala šátek...asi aby to pro spolužáky nebyl takový šok...neměla jsem potřebu se za ničím schovávat,nestyděla jsem se za to...ale pač mi byla někdy na hlavičku zima:-)tak jsem si oblíbila čepičky a to mi zůstalo i teď když už mám pořádnou hřívu:-)mám doma spoustu čepiček a nosím je ráda hlavně jako módní doplněk:-)nechybí mi ani čepička bumbariska:-) tu mám nejradši a nosit paruku???To mě nikdy ani nenapadlo:-)
|
|
Darča
|
# Zasláno: 24. srpna 2007 16:24 | Odpovědět
Čau čau všem:)
Když jsem onemocněla poprvé (14let) tak jsem chtěla paruku. Jenže potom už jsem byla ve stavech, kdy mi bylo fakt příšerně, tak už mě na ni i přešla chuť a nakonec jsem léčbu projela s šátkama. Všude. Ležela jsem s nima i v nemocnici, nosila je, když přišly kámošky. Bez šátku ani ránu. Ani já sama jsem se bez něj nechtěla vidět a podívala jsem se na sebe bez něj asi až po půl roce, vždycky jsem se otáčela zrcadlům při koupání atd:-D
Teď když začínám podruhé a bude mi 17 budu mít paruku:))
|
|
Anonymní
|
# Zasláno: 19. října 2007 10:47 | Odpovědět
Ahoj vsem, v Americe existuje tato organizace: http://www.locksoflove.org/mission.html
Je neco podobneho i v CR?
|
|
žužu
|
# Zasláno: 26. října 2007 15:48 | Odpovědět
ahoj já o paruce přemýšlela jenom chvilku ale pak jsem si řekla,že je to vlastně zbytečný... šátek jsem si akorát brala do školy nebo na návštěvy. prostě když sem opustila byt ,abych to těm ostatním trochu ulehčila. ale doma,v nemocnici nebo když přišly kámošky jsem to neřešila!!! můj spolužák prohlásil:,, konečně nějaký skinhead.´´ takže i tak se to dá brát:D jinak šátky a čepky jsou přece suprmoderní takže do toho at jsme IN!!!!! páááá a pusinky
|
|
Honza N.
|
# Zasláno: 28. října 2007 04:26 | Odpovědět
Kdyz se s osteosarkomem lecila moje pritelkne, jeji novy uces mi prisel vyslovene sexy (koneckoncu sem si ji sam ostrihal jeste pred prvni chemou). Stacilo par ujisteni a zamilovala si svoji plesku taky :-) Na satkach vsech tvaru, matrialu a barev sme si samozrejme ulitavali taky, ale osobne sem preferoval, kdyz pocasi pralo tomu, ze jich nebylo treba.
Vim ze to pro leckoho muze byt tezke, ale myslim ze se skutecne vyplati vyjit s hlavou hrde odkrytou - kdyz tu chvili nejistoty vydrzite tak si zvyknete. (kolikrat ste si uz oblibily uces za nejz byste v prvni chvily kadernici nejradeji zabily?) Nakonec si ani nebudete moci predstavit, ze byste se obtezovali parukou. Navic mam pocit (a zkusenost), ze kdyz se nic nezakryva okoli je taktez prirozenejsi a da se otevreneji komunikovat. Preju vsem at si veri a pro ty jez vladnou anglictinou pripojuji jeden odkaz, ktery me osobne pomohl: http://cancerguide.org/median_not_msg.html
|
|
Paja Vychy
|
# Zasláno: 30. října 2007 22:04 | Odpovědět
Ahojky,
kdyz mi zacali vypadavat vlasy, tak me ma pritelkyne oholila a bylo. Nejak mi to nevadilo,ale pusobilo to spis na moje okoli, vsichni si uvedomili, ze se to skutecne deje. Jelikoz jsem mel lecbu v zime, bylo to pro mne snazsi, narazil jsem cepici a bylo. Satky jsem taky zkusil,ale nebylo to ono. Lepsi je ukazat holou hlavou,ze clovek prave bojuje!!! Preji vsem spoustu sily a hlavne vytrvat!!! UVIDITE, ZE VYHRAJETE!!! Paja
|
|
malikova
|
# Zasláno: 13. prosince 2007 23:31 | Odpovědět
[b][/b]Vždy je to o psychice.Se mnou to tedy cvičilo řádně.Třásla jsem se osvé děti,protože jsem s nimi byla sama ,odřezaná od rodiny,vdova,téměř bez zázemí,protože rodina v podstatě strkala hlavu do písku,vyděšená a zaskočená,pokoušeli se situaci spíše zlehčovat,vážně mi to nepřidalo.Nejstarší dcera řešila svoji budoucnost s jednou nohou mimo republiku,mladší právě opustil partner a navíc zjistila,že je těhotná.Maminka s rozvinutou artrozou a hroznými bolestmi už ani nevycházela z domova a do toho já se svojí strašidelnou nemocí.Prostě v té chvíli každý řešil nějaký svůj problém a na můj boj o život se každý díval jako na další klín vražený do zad.Nezazlívám jim to,naštěstí se mne ujala kamarádka,které za to budu do smrti vděčná a díky ní a paradoxně i toho,že jsem byla tzv.v ústraní od hluku velkoměsta,jsem bojovala jako lev o svůj život a vlastně tak přišla i na to,že všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije,to tě posílí.Ztrátu vlasů jsem nesla hodně těžce,ale nakonec jsem si z toho dokázala dělat i legraci.Nosila jsem apartní paruku,ale jakmile mi po léčbě narostly vlásky na půl centimetru tak jsem ji zabalila zpět do krabice a chlubila se veřejně svým novým čírem jako odvážná školačka svým prvním slabikářem.Od té doby proteklo v Dřevnici hodně vody.Jsem tady a věřím,že ještě dlouho budu.A vám všem kdo právě teď bojujete z jakoukoli formou rakoviny můžu vzkázat jenom jedno....BOJUJTE..KAŽDÝ ZNOVU NAROZENÝ DEN,KTERÝ UVIDÍTE ZE SVÉHO LŮŽKA STOJÍ ZA TO ŽÍT...OPRAVDU KAŽDÝ..HODNĚ ZDRAVÍČKA VŠEM od Evy.
|
|
malikova
|
# Zasláno: 14. prosince 2007 00:08 | Odpovědět
[b][/b]Vždy je to o psychice.Se mnou to tedy cvičilo řádně.Třásla jsem se osvé děti,protože jsem s nimi byla sama ,odřezaná od rodiny,vdova,téměř bez zázemí,protože rodina v podstatě strkala hlavu do písku,vyděšená a zaskočená,pokoušeli se situaci spíše zlehčovat,vážně mi to nepřidalo.Nejstarší dcera řešila svoji budoucnost s jednou nohou mimo republiku,mladší právě opustil partner a navíc zjistila,že je těhotná.Maminka s rozvinutou artrozou a hroznými bolestmi už ani nevycházela z domova a do toho já se svojí strašidelnou nemocí.Prostě v té chvíli každý řešil nějaký svůj problém a na můj boj o život se každý díval jako na další klín vražený do zad.Nezazlívám jim to,naštěstí se mne ujala kamarádka,které za to budu do smrti vděčná a díky ní a paradoxně i toho,že jsem byla tzv.v ústraní od hluku velkoměsta,jsem bojovala jako lev o svůj život a vlastně tak přišla i na to,že všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije,to tě posílí.Ztrátu vlasů jsem nesla hodně těžce,ale nakonec jsem si z toho dokázala dělat i legraci.Nosila jsem apartní paruku,ale jakmile mi po léčbě narostly vlásky na půl centimetru tak jsem ji zabalila zpět do krabice a chlubila se veřejně svým novým čírem jako odvážná školačka svým prvním slabikářem.Od té doby proteklo v Dřevnici hodně vody.Jsem tady a věřím,že ještě dlouho budu.A vám všem kdo právě teď bojujete z jakoukoli formou rakoviny můžu vzkázat jenom jedno....BOJUJTE..KAŽDÝ ZNOVU NAROZENÝ DEN,KTERÝ UVIDÍTE ZE SVÉHO LŮŽKA STOJÍ ZA TO ŽÍT...OPRAVDU KAŽDÝ..HODNĚ ZDRAVÍČKA VŠEM od Evy.
|
|
