Miroslav Provod
|
# Zasláno: 22. července 2011 06:34 | Odpovědět
Miroslav Provod - statická elektřina - nové poznatky
Léčitelé - megalitické stavby - nové pojetí historie - nová energie
V době, kdy Aristoteles obeznámil svět fyziky s novým pojmem „Éter“, byl tento fenomén již několik tisíciletí využíván. Éter je součástí energie, která v každé kultuře měla své pojmenování. Taoisté ji nazývali „Čchi“, Babyloňané „Ti“, Indové „Ódžas“, Japonci „Rei ki“, Hebrejci „Ruach“, Tibeťané „Šugs rlung“, védské náboženství „Prána“.
O čtyři tisíce let později přidělil okultista Reichenbach prostorovému vyzařování životní energie jméno „Ód“. V mnoha případech novodobé historie, byla energie živé hmoty vyzařující do okolí označována jako „Magnetismus“.
V průběhu empirického výzkumu jsem dospěl k poznatku, že veškeré energie dávných civilizací lze dát do souvislosti s dosud neznámými vlastnostmi statické elektřiny, které dále vysvětluji na http://www.miroslavprovod.com
Následující tři články uvádím jako příklad tematického obsahu webových stránek.
Jeruzalémský rybník
Budování megalitických staveb s regulací energie vyplynulo pravděpodobně z poznatku, že uzdravovací procesy prostřednictvím menhirů, dolmenů, kromlechů a hliněných valů mohly být využívány pouze nepravidelně. Povětrnostní podmínky vytvářely různé průtoky vodních toků a tím i změny v hodnotách energetických složek. Regulací vodního průtoku bylo umožněno udržovat požadovanou energetickou hladinu a velká hmota stavby zajišťovala její stabilitu.
Skutečnost, že ozdravné účinky vodních toků měly souvislost s jejich energetickou hodnotou, lze odvodit z provozu jeruzalémského rybníka. Rybník Bethesda v Jeruzalémě byl zčásti vytesán a částečně vystavěn ve vyschlém korytu potoka, které se naplňovalo vodou pouze za deště. Jeho rozměry byly asi 60x 80 m a byl 7 m hluboký. Rybník excentricky rozdělovala 6,5 m široká kamenná hráz, takže vznikl menší severní a o něco větší jižní rybník. Dvojitá nádrž byla na všech čtyřech stranách obklopena sloupovými halami, pátá hala byla postavena na dělící hrázi. Je předmětem dohadů kdo a kdy rybník postavil, ale předpokládá se, že byl pohanskou svatyní. Informace, která je zachycena na měděném plechu z třetí jeskyně v Kurmánu, naznačuje, jak známá byla tehdy tato svatyně, v níž docházelo k zázračným uzdravením. Důležitá a pozoruhodná je okolnost, že Janovo evangelium (J 5,2) zde prozrazuje autorovu výbornou znalost místních poměrů, kterou archeologie beze zbytku potvrdila. Jan ve zmíněném textu uvádí, že v pěti halách leželi nemocní a očekávali hnutí vody. Po naplnění rybníka čekali nemocní před koupelí „jistý čas až anděl upraví vodu“. Jeruzalémský rybník nebyl umístěn ve vyschlém korytu potoka náhodně. Kdyby jím neustále protékala voda, nebyl by k dispozici "jistý čas" na její úpravu. Voda, která po dešti zaplnila nádrže, měla nějakou energetickou hodnotu, která se postupně snižovala nebo se mohla také zvyšovat. Mohly zde být ještě další vlivy, které přispěly k energetické úpravě vody, jako např. zvýšená koncentrace energetických zón ve spolupůsobení s okolní horninou apod. Když voda nabyla optimální hodnotu, oznámil duchovní vůdce všem přítomným, že „anděl již vodu upravil“ a uzdravující koupel mohla začít. Okolí rybníka, zastavěné sloupovými halami pro čekající poutníky, nasvědčuje tomu, že voda skutečně ozdravný účinek měla, v opačném případě by poutníci k rybníku nedocházeli.
Obelisky
První obelisk byl pravděpodobně umístěn ve svatyni egyptského slunečního boha v Heliopoli. Později byly páry obelisků stavěny ke vchodu do jiných velkých staroegyptských chrámů. V období Staré Říše byly malé obelisky stavěny také před hroby, uplatnily se též v Babyloně a Asýrii. Jako architektonický prvek byly obelisky uplatněny v Evropě až v baroku. Z hlediska naší civilizace byly obelisky ve všech dobách považovány jako architektonický dekorativní prvek. Ve starém Egyptě měly obelisky hlavně význam energetický, fungovaly jako menhiry. V případě, že bylo nutné doplnit energetickou hmotu chrámu, prostřednictvím obelisků to bylo velice snadné. Obelisky lze tedy také považovat za regulační prvek. Lidé megalitické kultury využívali přírodní zákony, které naše civilizace poznala až v 19. století.
Anglický fyzik Michael Faraday v roce 1824 objevil, mimo jiné také jev sání hrotem. Jeho funkce je popsána následovně: Přiblížíme-li kouli s hrotem k nabitému tělesu, stane se po určité době trvale elektrickou. Na hrotu se indukuje nesouhlasný náboj o velké plošné hustotě, takže elektrony z hrotu přecházejí na molekuly vzduchu, a tak vzniknou záporné ionty, které jsou přitahovány kladně nabitým tělesem, jehož náboj se tím zmenšuje, a na kouli s hrotem převládne náboj kladný. Děj se jeví tak, jako by hrot elektřinu z tělesa vysál, a proto se tomuto jevu říká sání hrotem. Na tomto jevu je založen Divišův hromosvod s mnoha ostrými hroty. Uvedený jev je od 19. století popisován v učebnicích, ale nikdo neměl ani tušení, že to funguje na všech umělých hrotech, které vyčnívají z povrchu zemského. Zjistil jsem to náhodou při prověřování informace o neobvyklém zavěšování zvonů.
V 15. a 16. století bývaly zvony zavěšovány také opačně, než je obvyklé – srdcem nahoru. To bylo výhodné zvláště pro těžké zvony, které tak bylo snadné rozhoupat – zvon se rozhoupal vlastní vahou a v pohybu dále udržoval šlapáním. Protože tento způsob zavěšování byl v 17. století považován za nekatolický, na většině věží byly takto umístěné zvony zavěšeny srdcem dolů. Zdůvodnění "nekatolický" se mi jevilo málo přesvědčivé pro množství pracných rekonstrukcí, zejména když se to netýkalo zvukového efektu a zavěšení nebylo viditelné. Abych se přesvědčil, jaký mohl být jiný důvod pro změnu v zavěšení zvonů, rozhodl jsem se celou věc prověřit. Výsledek se dostavil rychleji, než jsem očekával, k důvodu nekatolický je nutné přidat důvod energetický.
Jako maketu věže jsem použil jeden metr vysoký mramorový šestihran o hmotnosti asi 200 kg a postavil jsem jej do energetické zóny. Pro přehlednost nebudu jeho energetickou hodnotu konkretizovat a označím ji jako základní. Bronzový odlitek zvonu o hmotnosti 1,5 kg jsem umístil na maketu věže (srdcem dolů) a po krátké době se její základní hodnota zvětšila téměř na trojnásobek. Při umístění opačném, (srdcem nahoru) se základní hodnota věže zmenšila asi o 20%. Tento pokus jsem mnohokrát opakoval, vždy se stejným výsledkem.
Hodnocením historických věžových staveb z energetického hlediska nelze začít jinak než v Babylóně. V centru každého babylónského města se nacházel posvátný okrsek s chrámy, královským palácem a věžovou stavbou, kterou nazývali zikkuratem. Největším zikkuratem byla Babylónská věž, postavená na základech devadesát metrů širokých, a devadesát metrů byla i výška této věže. Třicet tři metrů bylo vysoké první poschodí, osmnáct druhé, po šesti metrech třetí, čtvrté, páté a šesté. Patnáct metrů byl vysoký chrám babylónského boha Madruka, pokrytý zlatem. Uvnitř chrámu byla umístěna socha boha Madruka z ryzího zlata. Stavba věže byla ohrazena okružní zdí, o kterou se opíraly nejrůznější budovy sloužící kultovním účelům. Stavebním materiálem pro babylónské stavby byly nepálené cihly, v některých případech byly použity cihly vytvrzené chemickými procesy.
Egyptské pyramidy se v podstatě vyznačují podobnými charakteristickými znaky – velkou hmotností a výškou. Vrcholy pyramid byly obloženy kovem. Pyramidy byly rovněž ohrazeny a v jejich blízkosti byly umístěny budovy sloužící kultovním účelům. První pyramida byla postavena z cihel, ale její tvar oproti babylonským věžím zajišťoval mnohem větší stabilitu. Stavitelé pravděpodobně pochopili, že babylonské věže byly budovány z cihel pouze z nedostatku vhodnějšího stavebního materiálu, a že kámen je ze statického i energetického hlediska lépe vyhovuje.
Energetické zdůvodnění staveb ale vyvolává další otázku: Od koho Sumerové získali informace o energii hrotů, existovala Atlantida nebo má pravdu pan Daniken? Babylonské věže, pyramidy, menhiry, obelisky, hliněné valy a jakékoliv věže mají stejnou energetickou funkci, ve své hmotě shromažďují energii, kterou následně od nich přebírá hmota s menším energetickým potenciálem – včetně organismů. Na rozdíl od našich dávných předků si toho nejsme vědomi a budujeme stavby, které svým energetickým přepětím mohou negativně a plíživým způsobem ovlivňovat naše zdraví.
Fyzika v době megalitů
V průběhu více než dvaceti let jsem zrealizoval stovky experimentů, které byly ve většině případů motivovány snahou odhalit důvody a příčiny nedostatečně osvětlených a ne vždy přesvědčivě vysvětlených pracovních činností dávných civilizací. Při těchto pokusech jsem dospěl ke zjištění, že mnohé prehistorické pracovní aktivity zaniklých kultur byly evidentně motivovány snahou využít poznatky o atributech statické elektřiny. Ani v odborných publikacích jsem se nedozvěděl žádné informace o škále následně zjištěných vlastností statické elektřiny. Nelze tedy vyloučit, že ani do současnosti nebyly nikde publikované. Z tohoto důvodu připouštím, že by se mohlo jednat o zcela nové poznatky.
Čtyři pravděpodobně dosud nepublikované vlastnosti statické elektřiny ukázaly na motiv realizace mnoha megalitických a sakrálních staveb.
|
